Od chvíle, co jsem psala naposledy (teda kromě toho krátkého cestovního reportu) uběhlo spoustu času, spoustu vody a spoustu se toho stalo.
Začnu tím, co mým životem cloumá nejvíc.
V první řadě práce. Fitko, zdá se, pomalu, ale jistě spěje k zániku. Od Vánoc se návštěvnost brutálně snížila a krom toho se objevily další problémy, které majitelka s jeho provozem má. Je to na prd. Hodně. Nejen proto, že ztratím práci, která mě baví a naplňuje, ale i - přiznejme si to - kvůli penězům. Nedávno jsem se stala kmotrou tibetského mnicha, kterému měsíčně přispívám (na studentské poměry vcelku nemalou částku) a nerada bych s tím přestala.
Dál zmíním Hejkala. Mám příjemný pocit, že jsme se někam posunuli. Pár týdnů zpět jsem v sobě cítila nějakou vnitřní stagnaci, smutek a apatii. Nevím, čím to bylo. Každopádně se to něco po předchozích dnech, které jsem s Hejkalem strávila zlomilo. Měli jsme rozhovor o něčem, co mě delší dobu trápilo, jen jsem si to neuvědomovala. Bude mi chybět, až budu pryč.
A teď se dostáváme k tomu, co mi teď leží na duši nejvíc. V pondělí odlétáme s tátou na dva týdny do Finska. Začínám z toho být děsně nervózní. Jednak proto, že jsem už dlouho nikam necestovala. Jednak proto, že letíme. Nemám z létání fobii, nebo tak. Jen... S tím, co se poslední dobou děje - z toho mám prostě smíšené pocity.
Dneska jsem přijela do Liberce - s Alfonsem, krosnou a cestovní taškou. Dvě poslední položky byly těžké jako blázen. Zítra, nebo pozítří budu balit. Jen doufám, že toho nebudu mít ani moc, ani málo.
Za posledních cca čtrnáct dní jsem přečetla asi tak pět knížek a rozhodně nekončím.
Taky jsem poslední víc než týden Raw vegan. Je to fajn, obzvlášť takhle přes léto.
Už nevím, co psát dál. Ve Finsku si povedu cestovní deníček, který po učesání a korekci hodím i sem.
Začnu tím, co mým životem cloumá nejvíc.
V první řadě práce. Fitko, zdá se, pomalu, ale jistě spěje k zániku. Od Vánoc se návštěvnost brutálně snížila a krom toho se objevily další problémy, které majitelka s jeho provozem má. Je to na prd. Hodně. Nejen proto, že ztratím práci, která mě baví a naplňuje, ale i - přiznejme si to - kvůli penězům. Nedávno jsem se stala kmotrou tibetského mnicha, kterému měsíčně přispívám (na studentské poměry vcelku nemalou částku) a nerada bych s tím přestala.
Dál zmíním Hejkala. Mám příjemný pocit, že jsme se někam posunuli. Pár týdnů zpět jsem v sobě cítila nějakou vnitřní stagnaci, smutek a apatii. Nevím, čím to bylo. Každopádně se to něco po předchozích dnech, které jsem s Hejkalem strávila zlomilo. Měli jsme rozhovor o něčem, co mě delší dobu trápilo, jen jsem si to neuvědomovala. Bude mi chybět, až budu pryč.
A teď se dostáváme k tomu, co mi teď leží na duši nejvíc. V pondělí odlétáme s tátou na dva týdny do Finska. Začínám z toho být děsně nervózní. Jednak proto, že jsem už dlouho nikam necestovala. Jednak proto, že letíme. Nemám z létání fobii, nebo tak. Jen... S tím, co se poslední dobou děje - z toho mám prostě smíšené pocity.
Dneska jsem přijela do Liberce - s Alfonsem, krosnou a cestovní taškou. Dvě poslední položky byly těžké jako blázen. Zítra, nebo pozítří budu balit. Jen doufám, že toho nebudu mít ani moc, ani málo.
Za posledních cca čtrnáct dní jsem přečetla asi tak pět knížek a rozhodně nekončím.
Taky jsem poslední víc než týden Raw vegan. Je to fajn, obzvlášť takhle přes léto.
Už nevím, co psát dál. Ve Finsku si povedu cestovní deníček, který po učesání a korekci hodím i sem.
Soumrak nad Plzní
Smoothie. Už nevím s čím vším, ale byla to mňamka.
Raw mrkvové špagety s avokádovým pestem a sezamem (na předchozí fotce ještě se zeleninovou oblohou).
Mrkvové miniburgery (chcete recept?) se sušenými rajčaty a spoustou zeleniny. A vpravo moje zbrusu nové pouzdro na zbrusu nový mobil, který stál tři stovky. Miluju Vodafone a jeho slevy.
Pac a pusu.
Komentáře
Okomentovat