Čtvrtek
Byl dnem veskrze odpočinkovým, během kterého se nic moc nedělo - proto jsem se rozhodla spojit čtvrteční zápisek s dalším, pátečním dnem.
Probudila jsem se - jako obvykle - asi v půl dvanácté místního času. Po pozdní snídaní a ještě pozdějším obědě jsme vyrazili na výlet - do Ikei (protože táta neměl lampičku na čtení), do Nordic outdoor Outlet (abychom se podívali na oblečení ve slevě - oblečení stále za cca dvacet euro) a nakonec do obchodního domu a supermarketu PRISMA.
A tady, uprostřed regálů, jsem objevila malý ráj na zemi v podobě regálu s rostlinnými mléky, s finskou značkou Planti, s již zažitými Alpro, sýry Vitalife a prostě vůbec se vším, co znám, mám ráda a s čím si občas udělám radost.
Takže kromě rýžového mléka od Planti a Vitalife sýru jsem si do košíku přihodila i bezlepkové těstoviny, Alpro neslazený sojový jogurt, avokáda (za 2.69, hehe), cizrnu, jáhly a pohanku. Mňami.
A jako zlatý hřeb: zmrzlinový kornout z rýžového mléka a kornoutkem z kukuřičné mouky. Chuťový orgazmus zaručen.
Jediná čtvrteční fotka, která ve skrze vystihuje, jak jsem si Finsko původně představovala (i když má původní představa obsahovala mimo jiné i velehory tyčící se nad obzoru a víly a fauny ukrývající se v lesích).
Pátek
Probudí mě klepání na dveře. Táta.
"Hele, tohle má být nejteplejší den naší dovolené, tak jsme se rozhodli, že pojedeme na pláž. Tak se co nejvíc najez, pobal si a co nejdřív vyrazíme."
Nezaujatý pozorovatel by jistě namítl: proč někam jezdit, když máte plážičku padesát metrů od baráku?
Odpověď je jednoduchá: naše pláž není pláž Yyteri.
Pláž Yyteri patří dle všech průvodců i nezaujatých webovek věnujících se turistice k těm nejkrásnějším plážím z celého Finska. A já musím souhlasit.
Ale k tomu se dostanu.
Snídaně: neslazený sojový Alpro jogurt (asi dvě třetiny celýho toho megakelímku) + agave + kokos + konopný protein + banán. Mňam.
Pak rychle převléct do plavek, zabalit pár věcí na běhání, foťák, jídlo, pití, ručník... Jo, mám všechno.
Nastupujeme do auta. Cesta bude dlouhá. Yyteri je od Velkui cca 160 km severně. Bude to nejseverněji položené místo, které kdokoliv z nás kdy navštívil. A co budeme dělat? Slunit se a koupat v moři.
Po půlhodině cesty zjišťuji, že nemám sluneční brýle. Bezva.
Přibližně v polovině cesty zapínám teleport (takhle byla vloni pojmenována má schopnost usnout v autě při jakékoliv příležitosti, jakékoliv cestě, jakékoliv pozici). Probírám se asi pět kilometrů od našeho cíle.
A tady začíná můj obdiv k pláži a jejímu okolí. Vypadá to tam totiž jako v Holandsku. Napadlo mě, že kdybych měla bodově hodnotit země, které jsem navštívila, mělo by Finsko něco mezi 8 a 9 body z 10. Zatímco Holandsko by mělo asi tak 11 z 10.
Borovicové lesy, kde se jehličí mísí s pískem, skály, písečné duny, které vám brání v pohledu na moře a širý, nekonečný obzor... Dobře. To tak úplně ne. Ten obzor, nekonečný a širý, ten patří k Holandsku. Ve Finsku ho narušuje nespočet ostrůvků a poloostrovních výběžků. Ale to je teď jedno.
I když bylo zprvu zataženo, hodně rychle se obloha úplně vyčistila. Shodila jsem šaty a vyběhla do moře.
V první chvíli jsem myslela, že svůj útok na mořské vlny nedokončím. Hodně foukalo a voda se mi zdála ledová. To ale brzo přešlo, takže o tři minuty později už jsem skákala ve vlnkách, splývala na hladině a zavírala oči před slanou vodou.
Následovalo plácnutí sebou do ručníku na pláži a relax. Jak je u mě obvyklé, do pěti minut jsem usnula. Pak jsem si četla. Otočila se na záda, pak zase na břicho, střídavě spala, střídavě bděla, poslouchala jsem hudbu, vlny a racky. A taky Finštinu. Zní to jako směs elfštiny a maďarštiny.
O jedno koupání později jsem vyrazila s tátou na krátký, čtyřkilometrový běh skrz mořské mělčiny, kaluže s hnijícími řasami a vším, co moře vyvrhlo (FUJ) a nudaplážemi.
Přiběhli jsme, vběhl do moře a ještě na chvíli odpočívali. Když jsem si po doběhnutí lehla, postřehla jsem ten nepříjemný pocit škrábavého pálení na zádech, bocích a zadku. Že by spálení? No co, mám na to jenom jeden den v dovolené.
V sedm hodin místního času jsme se vydali na cestu domů. Zajímavé je, že i v těch sedm večer na pláž pořád chodili noví návštěvníci a slunce pořád pálilo a bylo hodně vysoko nad obzorem. Prostě - Finsko.
Při dalších dvou hodinách v autě jsem si byla jistá: jsem spálená jak prvák na první vysokoškolský pařbě. Tudíž bylo naprosto nemožné "zapnout teleport".
Což se nakonec ukázalo, jako správné.
Viděli jsme losy! Jednoho viděl jenom brácha, druhého jenom táta (přeběhl přes silnici, na což reagovala L. hysterickými záchvaty svého "Důšo, brzdi!!!" v intervalech cca pětiminutových) a třetího jsem viděla já, brácha i táta. L. nic. Chudák. Táta prohlásil, že by jí to přál taky, protože "si pořád toho losa představuješ jak pětiposchoďovej barák".
Tak snad příště, L...
Plážový čtenářský klub. L.: Muž jménem Ove, táta: Atlas mraků, já: Alchymista, brácha: Star Wars. Jsme dobrá skvadra, no ne?
Krásná, krásná Yyteri.
A nakonec klasika v podobě západu slunce "u nás doma".
Komentáře
Okomentovat