Tak je to tu. Den D přišel.
Z neděle na dnešek jsem přespávala u táty, abychom mohli plynule - a co nejdříve - vyrazit do Prahy na letiště, odkud jsme, dle plánu leteckých společností, měli odlétat v 12:30 odpoledne.
Na letiště jsme dorazili tak akorát. Stihli jsme si dát kávu (táta a jeho žena) a Ugovu šťávu (já) - vše s nepatřičně patřičnou letištní přirážkou. Fuj.
V 11:50 jsme už stáli odbavení u přepážky, kde jsme sledovali hemžení mezi piloty a letuškami. Během čekání, které bylo čím dál tím delší vyšlo najevo, že naše letadlo má jakousi technickou poruchu a tak jsme byli převeleni k jiné bráně. Tam jsme čekali další hodinu (na poměry většiny leteckých společností je to ještě pozoruhodně krátké zpoždění) a v 13:30 jsme se odlepili od území pražského letiště a pomalu jsme stoupali do mezinárodního vzdušného prostoru.
Let byl pocitově krátký, ačkoliv trval dvě hodiny (během nichž se stihlo: 1. naše rodinka - já, táta, Lucka a můj nevlastní brácha Máťa - jsme si několikrát prohodili místo, abychom se mohli chvíli dívat z okýnka. 2. Palubní záchod se mě, dle zvuků, neúspěšně pokusil vysát a vyhodit spolu se splašky do vzduchoprázdna).
Po příjezdu do Helsinek všechno proběhlo pozoruhodně hladce a bez komplikací.
Následovalo jen hledání auta, které nám na letišti nechali naši hostitelé - celý "zájezd" je totiž organizován skrze HomeExchange ("služba", řekněme, která umožňuje lidem z celého světa výměnu domů - vy jedete k nim a oni jedou k vám) - a následná cesta do vesničky Velkua. Cestou jsme se ještě zastavili ve finském Lidlu (nenašla jsem žádné tofu, ale na druhou stranu se mi podařilo neúmyslně sabotovat nákup sklenice s mrtvými rybami, které chtěla sníst k večeři tátova žena - při ukládání zaplaceného nákupu do vozíku mi nějak vyklouzly z ruky a skončili na podlaze).
V tomhle bodě bych se ráda ještě zmínila o pár událostech spojených s cestou.
Začnu několika jobovkami, které nám naši hostitelé nachystali:
A) Dle vzkazu, který nám nechali u klíčků od auta na letišti to vypadalo, že nám tu nenechali vůbec žádné jídlo. Doslova tam bylo napsané "Kupte si jídlo". Následovalo všeobecné zděšení.
B) Po příchodu k autu jsme zjistili, že tam není autosedačka pro bráchu, i když tam být měla.
C) Po příchodu k autu jsme zjistili, že má prasklé přední sklo.
D) Po příchodu k autu jsme zjistili, že není proplacené parkování.
Během cesty jsem zaznamenala několik událostí a rozhovorů.
Já: "Tady nemají dálniční známky?"
Lucka: "Možná mají. Ale my nemáme. A ani mít nebudeme."
Lucka: (po diskuzi o tom, jaká je povolená rychlost) "Hele, tady je padesát."
Táta: (kouká do navigace, kterou má v telefonu) "Nene, osmdesát."
L: *Ukazuje na ceduli, kterou míjíme* "Tady je padesát."
T: "To jsou silniční práce.Správně je tu osmdesát."
L: *Podívá se na tátu, jako by mluvila se školákem, který tvrdí, že je země placatá* "Správně je tu padesát."
Tátův malý monolog: "Zasraný seveřani. Zazobaný jsou a jezděj' samejma kraksnama. Zlatý italové, těm je to u prdele a když nemaj' na žrádlo, utrhnou si pomeranč."
Lucčiny výkřiky do tmy, které se namátkou opakovaly přibližně každých pět minut: "Brzdi!" "Nepředjížděj!" "Dušane, mně to přijde hrozně rychlé, to co děláš!"
*Objevujeme dopravní značku "Pozor soby".*
*Na dálnici potkáváme bagr.*
Teď je jedna hodina v noci místního času (v Čechách je o hodinu méně). S tátou jsme si po vybalení a navečeření se ještě stihli jít zaběhat. Taky jsem stihla udělat pár fotek, zacvičit si 30 days abs challenge a dva pozdravy slunci. To je na jeden večer docela hezké skóre.
A teď - šup do hajan.
Pac a pusu / hyvää yötä!
Z neděle na dnešek jsem přespávala u táty, abychom mohli plynule - a co nejdříve - vyrazit do Prahy na letiště, odkud jsme, dle plánu leteckých společností, měli odlétat v 12:30 odpoledne.
Na letiště jsme dorazili tak akorát. Stihli jsme si dát kávu (táta a jeho žena) a Ugovu šťávu (já) - vše s nepatřičně patřičnou letištní přirážkou. Fuj.
V 11:50 jsme už stáli odbavení u přepážky, kde jsme sledovali hemžení mezi piloty a letuškami. Během čekání, které bylo čím dál tím delší vyšlo najevo, že naše letadlo má jakousi technickou poruchu a tak jsme byli převeleni k jiné bráně. Tam jsme čekali další hodinu (na poměry většiny leteckých společností je to ještě pozoruhodně krátké zpoždění) a v 13:30 jsme se odlepili od území pražského letiště a pomalu jsme stoupali do mezinárodního vzdušného prostoru.
Let byl pocitově krátký, ačkoliv trval dvě hodiny (během nichž se stihlo: 1. naše rodinka - já, táta, Lucka a můj nevlastní brácha Máťa - jsme si několikrát prohodili místo, abychom se mohli chvíli dívat z okýnka. 2. Palubní záchod se mě, dle zvuků, neúspěšně pokusil vysát a vyhodit spolu se splašky do vzduchoprázdna).
Po příjezdu do Helsinek všechno proběhlo pozoruhodně hladce a bez komplikací.
Následovalo jen hledání auta, které nám na letišti nechali naši hostitelé - celý "zájezd" je totiž organizován skrze HomeExchange ("služba", řekněme, která umožňuje lidem z celého světa výměnu domů - vy jedete k nim a oni jedou k vám) - a následná cesta do vesničky Velkua. Cestou jsme se ještě zastavili ve finském Lidlu (nenašla jsem žádné tofu, ale na druhou stranu se mi podařilo neúmyslně sabotovat nákup sklenice s mrtvými rybami, které chtěla sníst k večeři tátova žena - při ukládání zaplaceného nákupu do vozíku mi nějak vyklouzly z ruky a skončili na podlaze).
V tomhle bodě bych se ráda ještě zmínila o pár událostech spojených s cestou.
Začnu několika jobovkami, které nám naši hostitelé nachystali:
A) Dle vzkazu, který nám nechali u klíčků od auta na letišti to vypadalo, že nám tu nenechali vůbec žádné jídlo. Doslova tam bylo napsané "Kupte si jídlo". Následovalo všeobecné zděšení.
B) Po příchodu k autu jsme zjistili, že tam není autosedačka pro bráchu, i když tam být měla.
C) Po příchodu k autu jsme zjistili, že má prasklé přední sklo.
D) Po příchodu k autu jsme zjistili, že není proplacené parkování.
Během cesty jsem zaznamenala několik událostí a rozhovorů.
Já: "Tady nemají dálniční známky?"
Lucka: "Možná mají. Ale my nemáme. A ani mít nebudeme."
Lucka: (po diskuzi o tom, jaká je povolená rychlost) "Hele, tady je padesát."
Táta: (kouká do navigace, kterou má v telefonu) "Nene, osmdesát."
L: *Ukazuje na ceduli, kterou míjíme* "Tady je padesát."
T: "To jsou silniční práce.Správně je tu osmdesát."
L: *Podívá se na tátu, jako by mluvila se školákem, který tvrdí, že je země placatá* "Správně je tu padesát."
Tátův malý monolog: "Zasraný seveřani. Zazobaný jsou a jezděj' samejma kraksnama. Zlatý italové, těm je to u prdele a když nemaj' na žrádlo, utrhnou si pomeranč."
Lucčiny výkřiky do tmy, které se namátkou opakovaly přibližně každých pět minut: "Brzdi!" "Nepředjížděj!" "Dušane, mně to přijde hrozně rychlé, to co děláš!"
*Objevujeme dopravní značku "Pozor soby".*
*Na dálnici potkáváme bagr.*
Teď je jedna hodina v noci místního času (v Čechách je o hodinu méně). S tátou jsme si po vybalení a navečeření se ještě stihli jít zaběhat. Taky jsem stihla udělat pár fotek, zacvičit si 30 days abs challenge a dva pozdravy slunci. To je na jeden večer docela hezké skóre.
A teď - šup do hajan.
Pac a pusu / hyvää yötä!
Výhled z mého pokoje na vrcholně kýčovitý západ slunce nad mořem.
Vrcholně kýčovitý západ slunce nad mořem z jedné z našich teras + L.
Vrcholně kýčovitý západ slunce nad mořem z jedné z našich teras + táta.
Vrcholně kýčovitý západ slunce nad mořem z jedné z našich teras po xx-té.
Náš moc pěkný domek.
Zátiší mého okna.
Vrcholně kýčovitý západ slunce nad mořem z jedné z našich teras po xxx-té.
P.S.: Je tu nechutně moc komárů.
Komentáře
Okomentovat