Ještě předtím, než se pustím do aktuálních zápisků, událostí, pocitů a tak vůbec všeho, začnu cestovními-deníkovými zápisky cca týden, týden a půl starými.
Na Slovensko s zpět
Neděle
Je 20:30 a já vyjíždím v Florence. V Praze (a nakonec i v tom mém rodném Liberci) je pěkná zima. Na to, že je červen.
Za patnáct minut je půlnoc. Můj spolucestující usíná a jeho hlava mi padá na rameno. Dlabu něco málo z cestovní svačiny (natrhaný rybíz a třešně z dědovy zahrádky). Odpočítávám minuty. Už jenom hodinu a patnáct minut.
(Začínám číst Nuselskej punk.)
Pondělí
Je čtvrt na dvě ráno. Přijíždíme do Nového mesta nad Váhom. V jízdním řádu je napsáno, že autobus přijede na zastávku u železniční stanice. Už při svojí první cestě sem (která proběhla na Silvestra) jsem zjistila, že to tak úplně není to místo, kde autobus končí. A kde že teda staví? U benzínky. Asi tři sta metrů před železniční stanicí. Pro náplavu je to docela překvapující. Kor když na vás váš doprovod čeká právě na nádraží. Vlakovém.
Vystupuju z autobusu. Viděla jsem A. z busu, jak na mě čeká, ale když vystupuju, je fuč. Byla jsem venku z Turancaru / zltybus tak rychle, že mě prošvihnul. Obcházím vozidlo a mávám na něj. A. mi dá pusu na přivítanou. Konečně. Bere mi tašku a vyrážíme k němu domů. Už se nemůžu dočkat postele.
Je devět ráno. Budím se. A. leží vedle mě a kouká, jako by čekal na moje probuzení už kolik hodin. Divím se. A prý právem. V noci jsme se bavili o tom, že půjdeme na houby a na Slovensku se prý chodí houbařit už v pět ráno. No, tak jsem to trochu zaspala. Během hodiny vyrážíme. Venku je hic, v lese dusno. Je to ale nádherný. Město je v údolí a kolem ho svírají kopce. Trochu mi to připomíná Liberec, ale tady je to všechno tak nějak znásobený. Kopce jsou vyšší, vzduch čistější, nebe modřejší.
Vracíme se domů. Bez hub. Našli jsme akorát uschlou prašivku a zakrslýho hříbka, kterýho mi bylo líto brát. A hlavně by byl dost k ničemu. Viděli jsme ale slepejše a zajíce. Doma se najíme a na mě padne tíha procestované noci. Jdu si lehnout, A... Jenom na chvilku, jo? Na půl hodinky, maximálně hodinku. Tak čau.
Budím se v pět odpoledne. To jsem fakt nečekala. Čestně.
Úterý
Obědváme časně a vyrážíme na výlet s koly. Jedeme na Malý Beckov, což je naprosto velkolepá zřícenina hradu, která se tyčí nad stejnojmennou vesničkou. Byli jsme na zřícenině (kde jsme zjistili, že nám chybí padesát centů, abychom se dostali do areálu), na rozhledně (chvíli jsem jenom stála, naprosto okouzlená výhledem, v jehož středu se tyčil A. a já si znovu uvědomila, jak je mi krásně – na tom místě a s ním), na místním hřbitově a v hospůdce, kde si dal A. pivo a já ovocnej pohár (prosím bez čokolády, bez zmrzliny a bez šlehačky. Prostě jenom ovoce. Jo? A nekoukejte na mě tak divně, paní.). Pak jsme jeli domů. Večer jsme si ještě já, A. a jeho maminka šli sednout do El Pasa (jedna místní hospůdka, kde jsem poprvé byla v lednu na oslavě úspěšné vernisáže u příležitostí výstavy, kterou A. pořádal). A. si dal dvě piva (který mu nesedly a který po návratu málem viděl znovu), jeho maminka Kofolu (malý závan domova i na Slovensku) a já (pro změnu) zelený čaj. A vodu.
Středa
Další výlet na kolech. Tentokrát na zahrádku. A. mi slíbil že tam bude velká spousta ovoce. A na to já zabírám. Přijíždíme na místo. Nekecal. Sedám si pod keř s rybízem a zvedám se až při přesunu ke keři josty. A pak k dalšímu rybízu. Pak angreštu. Mňam. A všechno zapít čerstvou vodou ze studny. Ještě jsme si vzali dvě kedlubny (kaleráby, haha), cibule a pár brambor (zemiaky!) a vyrazili. Cestou domů jsme měli ještě dva questy.
1. vytisknout mou jízdenku na vlak domů a smlouvu, kterou A. potřeboval na brigádu (od středečního večera je na festivalu Pohoda, kde dělá na stejdžích).
2. sehnat karimatku, aby měl A. na čem spát.
No. Tak ten tisk jsme zvládli. Ale karimatku jsme za boha najít nemohli. Tak jsme jeli domů s tím, že ji seženeme u nějakých příbuzných. Nesehnali. Z domova šel A. zase do města a já zatím koukala na Madagaskar 2 (televizi jsem zapínala asi deset minut a při tom si znovu a znovu uvědomila, jaký jsem antitalent na techniku a všechno kolem ní. Tohle uvědomění si se ještě znásobilo po té, co jsem zjistila příčinu televizní stagnace. Nebyla v zásuvce.).
V šest se s A. loučím. Byl do práce povolán trochu dřív, než jsme si oba mysleli. No, do dalšího dne to budu muset zvládnout sama. A s jeho maminkou.
Čtvrtek
Ráno dávám sprchu a jdu ještě pořešit nějakou svačinu na cestu. V 11:07 se loučím s maminkou od A. a vyrážím směr Púchov. Tam přestupuju na vlak do Prahy.
Po šesti a půl hodinách cesty jsem na Černém mostě, kde nastupuju na poslední hodinovou cestu do Liberce. Alelůja.
(Dočítám Nuselskej punk.)
Komentáře
Okomentovat