Když čas ubíhá a kořeny nabírají a síle.



Jsou to léta, roky, celá věčnost.
Ale znovu mě chytila potřeba psát i něco jiného, než dopisy a statusy a tak - se vracím sem.
asi nebudu vypisovat /nebo se snažit vypsat/ všechny novinky a tak budu prostě psát o tom, co je - teď.

Před chvílí jsem douklízela byt, najedla se a teď, mimo jiné, čekám na příchod kamarádky, která jde dnes na tetování a předání Vánočních dárků.
Poslední dny ale nejvíc žiju několika zásadními záležitostmi, pozitivními i negativními. Tak třeba:
  • Od ledna konečně - KONEČNĚ! - nastupuji do kurzu lektorky jógy III. třídy, pravděpodobně se zaměřením na Hatha jógu. Koupila jsem si jako přípravu knihu Dějiny jógy a jsem z ní hrozně moc nadšená. Cvičím teď vlastně každé ráno, podle možností a síly občas i večer a cítím, jak mi to pomáhá a cítím, jak se tak nějak měním. Vidím to na sobě i v práci (pracuju teď v Levných knihách. Sice tam budu nejspíš s Novým rokem končit a zkusím najít něco jiného, ale pořád ještě uvažuju, že bych si tam přeci jen smlouvu prodloužila. Ještě nevím a zatím nemám potřebu to řešit. Vím, že mi to tam v rámci možností jde a že vedoucí by mě, kdybych nic nenašla, vzala zpět). Když jsem u pokladny, pořád se ozývá - nechci tohle slovo úplně použít, ale nevím jak jinak to nazvat, než - Ego, jsem na lidi naštvaná, sarkastická, ironická a vůbec celkově... Negativní. Pak si to uvědomím, nebo se ve mě něco zlomí, začnu se - nejdřív se do toho nutím, ale vplouvám do toho čím dál rychleji - usmívat, snažím se být úslužná, milá... Snažím se. Moc, moc, moc se snažím a myslím, že mi to - v rámci možností, které mi předvánoční čas poskytuje - celkem jde.
  • Před několika dny umřela moje spolužačka - známá - kamarádka. Byla to slečna od nás z ročníku. Jednadvacetiletá, nádherná, potetovaná, hubeňounká, silně duchovně založená (ve stejném směru jako já - meditace, buddhismus, atp.), milující život, umění a botky Vivobarefoot. Hrozně jsem na ní žárlila. Přiznává se mi to těžko a příšerně se za to stydím. Je mi líto, že jsem jí nikdy neřekla, že jí to sluší, nebo že je krásná, že jsem ji nikdy nějak... Já nevím, neudělala cíleně radost. Mrzí mě, že jsme spolu víc nemluvily, mimo společné hodiny angličtiny. Její smrt mě ale, i přes to, že jsme se skoro neznaly, hrozně silně zasáhla a hluboce ovlivnila. Sama sobě jsem si slíbila, že na její počest se stanu lepším člověkem ve vztahu sama k sobě. O svých vlastních psychických problémech a o tom, že nemám ráda, jak vypadám, jaká jsem, jsem sem už psala. To je to, co chci změnit. Chci, aby to, že samu sebe miluji přestala být fráze vyslovovaná vždy jen s ironickým ušklíbnutím. Chci se opravdu milovat. Cítím, že jsem na dobré cestě a že začínám vztah ke svému tělu opravdu přetvářet a že na to má i velký vliv to, co jsem psala v předchozím bodě. Chci si přestat ubližovat - ať už řezáním, nebo přílišným zabýváním se nejrůznějšími nedůležitými věcmi. Chci toho hodně - ale věřím, vím, že se to stane skutečností. 
  • Uvažuji o magisterském studiu. Nevím jistě, jestli bych chtěla pokračovat v komiksu (i když je pravda, že můj vztah k paní Š. prošel dramatickou změnou a začínám ji mít vcelku... Jo, začínám ji mít ráda). Hodně zvažuji, že bych se zkusila přihlásit na malbu. Mám hodně pochybností, ale je to něco, co bych si hodně přála. Je to přesně ten případ nějakého snu, ze kterého máte ten příjemný, třepetavý, nezachytitelný pocit štěstí někde mezi srdcem, plícemi a páteří, když na něj myslíte. Je to krásné, zdánlivě nedosažitelné... 
  • Máme kotě! Mám kočičku! Kocourka! Kocourka Borise! Mám z něj hrozivou radost. Kočku jsem si přála odjakživa - když jsem byla malá, měli jsme po sobě dvě kočky (kocoura Trampa a kočičku Elízu), babička měla dva kocoury (Eda a Bobeš - oba zemřeli až krátce po dvaceti letech) , u druhé babičky taky vždycky byly kočky, táta má koček pět, nebo šest... Zkrátka a dobře - pocházím z rodiny kočkomilů. A teď - KONEČNĚ! - se probouzím a první, co vidím je ta divná smrdlavá hvězdička kočičího zadku. Hořkosladká pravda. Ale miluju ho - Borise. Tak se jmenuje. Takže máme / mám králíka Alfonse a kocoura Borise. Mám pocit, že bych měla nějakému dalšímu mazlíčkovi dát konečně nějaké "normální" jméno. Ale moc se mi nechce.
Kamarádka mi nakonec tetování odřekla, takže se pravděpodobně pustím do malých oprav vlastních tetovánní, abych dnes úplně nestagnovala. Později si zkusím zacvičit jógu - mám ale trochu starosti o koleno, které mě poslední tři, čtyři dny trápí bolestmi pravděpodobně způsobenými stáním v průvanu v práci u pokladny (jsou hned u vchodu do prodejny). Nejdřív při józe nebolelo, ale včera a dneska jsem ho už cítila. Hlavně s ásánách, kdy jsou nohy propnuté, nebo pokrčené do ostrého úhlu (třeba v Lotosovém květu). Snad se to zlepší. 
Jsem trochu nervózní z Vánoc. Dárky mám - snad - všechny a pro všechny, ale... Nevím, mám z nich takový zvláštní pocit. Je mi trochu smutno, kolik peněz jsem letos v dárcích nechala, ale na druhou stranu jsem hrozně moc šťastná za nápad nakoupit číst z nich u MOSTu - organizace zaměřující se na pomoc uprchlíkům z Tibetu, mnichům, mniškám, dětem a starým lidem žijím buď ve vesnicích u hranic Tibetu, přímo v Tibetu, nebo v Indii. Od července, nebo srpna posílám peníze jednomu tamnímu mnichovi - jmenuje se Tenzin Norbu. Nedávno mi od něj přišel první dopis i s jeho fotkou. Už se nemůžu dočkat dalších dopisů. Je mu devatenáct a je to buddhistický mnich s celkem dobrou angličtinou a talentem na škrabopis. Jeho fotku mám nad postelí. Usmívá se na ní a za ním jsou štíty tibetských hor a šedomodrá obloha, která je v silném kontrastu s jeho sytě rudým mnichovským hávem. Je to nádhera a často a ráda se na fotku dívám. Moc bych si přála za ním někdy jet, poznat se s ním. Když si to setkání představuji, mám z něj rozporuplné pocity. Jak by taky ne? Jak reagovat při setkání s člověkem, kterého znáte jen skrze dopisy, které si navzájem posíláte dvakrát do roka a kterému posíláte peníze? Nevím. Ale doufám, že budu mít možnost to zjistit.

Komentáře