Bon voyage

 - Tedy... Až pozítří.



Marně přemýšlím, jestli mám všechno. No... Ono by ani tak nešlo o množství. Jednu plnu tašku už mám zabalenou (a její obsah tvoří de facto jen hygiena, věci na běhání a jógamatka), zbytek čeká na zítřejší příjezd mamky a otčíma -- a kufru.


Dnes tedy ještě odpoledne umírat do práce, zítra kolem oběda tradá do Liberce a v pondělí konečně směr Slovinsko. Cítím v sobě neuvěřitelný neklid. Je jako vzdušný vír, kde se mele mírná nervozita, která cestování vždycky provází (v mém případě se spíše než nervozity z cestování týká nervozity s cestování S URČITÝMI LIDMI), a nedočkavost a těšení se. Bude to vynikající. Naprosto.

Seznam věcí "co s sebou" je proškrtaný, ještě zbývá sada basic vybavení (kartáček, pasty, atp.) a zabalení zvířectva. Kocour a králík pomašírují na tři týdny k mamince domů. Tam se o ně dva týdny bude starat mamča, týden její sousedka, protože hned po Slovinsku jedu na týden do krkonoš na chalupu. Regenerovat, válet se, kreslit, číst, malovat, vařit, jíst, jógovat, houbařit.
A na to se, upřímně řečeno, těším snad i víc, než na Slovinsko a to z několika důvodů:

  • Nikdo do mě nebude rýt kvůli veganství, nepití piva
  • Protože KRKONOŠE. Jsou mojí slabostí a nostalgií zároveň
  • Konečně se uvidím s Hejkalem. Moc se na něj těším. Moc.
Nevím co se sebou. Mám pocit, že bych měla něco dělat -- ale není pořádně co. Zabaleno je, oběd budu vařit až za čas a na něco velkého nemám čas, protože za dvě hodinku už budu v práci. Uh.

No, držte mi palce, ať se neunudím.

Komentáře