Osek | Den 8.


Konečně výlet do Benátek, který byl sedmého dne odvolán kvůli dešti. Jupí! Pro mě již třetí, či čtvrtá návštěva tohohle krásného města, přelidněného turisty. A pořád nepřestávám žasnout. Připadá mi neuvěřitelné, jak hrozně museli být tehdejší lidé domýšlivý, že se rozhodli postavit město na moři, na kůlech a sloupech. Je to jako úspěšnější verze Babylonské věže.

Ráno jsme se dopravili autem před most, který spojuje Benátky s pevninou, zaparkovali jsme, vybavili s majitelem parkoviště -- který se nás po zjištění, že jsme Češi, začal nadšeně ptát "Jak-se-maš?" a sdělil nám, že byl několikrát v Ostravě a že Stodolní je TOP -- a vyrazili na autobus do Benátek. Konečná stanice našeho autobusu -- Piazzale Roma -- byla zároveň naší nástupní a cílovou stanicí pro cestování Vaporettem (taková benátská lodní hromadná doprava, jezdí tu i lodní taxíky). 



(Vidíte ty malinké, roztomilé mráčky na obzoru? Později se k nim vrátíme.)





Vystoupili jsme na nábřeží u náměstí Sv. Marka, kde se nachází Dóžecí palác, bazilika Sv. Marka, zvonice Sv. Marka, hodinová věž, a biliony turistů -- odchytil si mě tam slovenský pár, jestli je nevyfotím. Vyfotila jsem je.  











Dalším úkolem bylo najít kavárnu / vinárnu / něco k jídlu, kde by:
  • bylo jídlo pod deset euro
  • bylo kafe pod pět euro
  • bylo víno pod tři euro
No... Nakonec jsme skončili v nějakém čínsko-italském bistru, kde nám první vyhlédnutá místa zasedla skupinka -- jak jinak -- českých turistů, jídlo tam bylo dobré, ale ne skvělé, kafe jakbysmet, víno drahé.





Další zastávkou bylo Libo, jeden z ostrovů kolem Benátek, kde měla být velká, krásná pláž. Doprava opět vaporettem (odchytila si mě tu nějaká paní, jestli si prý může vyfotit moje tetování na noze // kravička s nápisem "Ahimsa" a květ života // a nakonec z ní vypadlo, že je to anglická lektorka jógy). Jelikož jsem to před cca třemi dny dostala, říkala jsem si, že si plavky brát nebudu. Velká chyba, jak jsem na jednom WC zjistila. Takže jsem si na poslední chvíli plavky koupila a spokojeně vyběhla do moře. Deky, ani ručníky jsme sebou neměli, takže jsme leželi na svetrech, taškách... No socky. To z nás ovšem dělalo velice snadnou kořist pro plážové prodejce -- no čeho asi? -- plážových dek. Dočasným lékem bylo, když jsem si sundala vršek od plavek. Hádám, že je to nějak proti jejich víře, protože najednou jako bychom neexistovali. Po chvíli se ale jeden z nich oťukal a pak už to šlo ráz na ráz. No... Zkrátím to. Máme dvě deky, jednu jsem usmlouvala na 10 euro, druhou usmlouvala Lucka na 11 a táta potom snížil cenu na 10,50 ("Já ale ten druhej padesátník nemám...."). Deky jsou krásný a finanční "ztrátu" zmírňuji tím, že jsme zařídili večeři dvěma pánům, kteří jsou tak zoufalí, že musí vnucovat deky na pláži. Podle všeho umí jenom několik obratů:
  1. Good price!
  2. Good AFRICAN price! (Dohadovali jsme se, co to asi může znamenat. Já tvrdím, že to znamená jednu kozu)
  3. Různé finanční částky od 20ti do 5ti euro
  4. NO
  5. OK
  6. Too much
  7. Not too much
  8. Come on
  9. Thank you
  10. Bellisimo!
Kromě prodavačů dek se tu potulovali i prodejci draků, prodejci šperků, slunečníků a co já vím, čeho ještě. Když jsem si tak na té svojí nové dece o rozloze Vatikánu hověla a užívala si opalování se nahoře bez, kde se vzal, tu se vzal, dredatý černoch a že prý ať si koupím šperky. Těma svýma tmavýma kukadlama na mě smutně koukal a že "for my food, please". Kdybych neměla peněženku po náletu dekaře prázdnou, snad bych si od něj i něco koupila. Takhle jsem si jenom vyslechla až neuvěřitelně protažené "Ciao Bellllllllllllisima!", plácla jsem si s ním a on smutně odešel, ale ještě se i ohlížel. Čuňáček jeden.
Uvažovala jsem, jak se sem tihle lidé asi dostali. Uprchlíci? Před čím utíkali? Utekli sem s vidinou lepšího finančního, sociálního života? A jak skončili? Vnucují lidem laciné zboží na plážích...
Z pláže nás, mimo jiné, vyhnala blížící se temnota. 
Vzpomínáte na ty malé, roztomilé mráčky? No, při zpáteční cestě vaporettem už zas tak roztomilý nebyly. 



Normálně se bouřek nebojím, ale na té lodi... To bylo takové -- no, dost jiné. Na palubě jsem mimo jiné dostala od nějaké paní vynadáno, že jsem tam na boso, že to je veřejný dopravní prostředek a že to tam teda jako není jenom moje, že jo. Mezi těma žabkařema a sandálistama. Zajímalo by mě, čím přesně ji to obtěžovalo -- ona sama jela z pláže, kde chodí na boso 95% návštěvníků, na lodi nijak čisto nebylo, takže jiný, komu jsem chozením bosky mohla ublížit jsem byla já sama... No, prostě nevím.
Vystoupili jsme na St. Toma a zapadli do první kavárny, kterou vlastnila moc příjemná paní z Ruska. Kafe i víno za dobré ceny a následně jsem zjistila, že se tam můžu i najíst pod deset euro (za ten den už podruhé pečená / vařená cuketa, tentokrát s vařenými brambory).
Po posezení a čekání, až liják utichne -- nebo se aspoň trochu zklidní -- jsme odešli na naše poslední vaporetto, které nás mělo vzít zpět na start, na Piazzale Roma. Jeli jsme až asi druhým, nebo třetím vaporettem, protože ty předchozí byly beznadějně plné.
Déšť byl sice celkem brutální, ale vizuálně to teda vypadalo božsky. Černé vody v kanálu kolem nás, oprýskané, krásné domy, které v sobě mají cosi orientálního a nad tím temná, modro-šedá, místy až do žluto-zelena laděná bouřková mračna, těžká deštěm a hutná elektřinou, tíživá jako lidský úděl.
Krásné a bouřlivé loučení.

No, Benátky... Opět jste nezklamaly. Tak zase někdy na viděnou!

Komentáře