Poslední den (a kousek, protože dnešek se třeba ještě změní) byl po delší době jedním z těch dní, kdy mám pocit jako bych bojovala sama se sebou. Jen okrajově zmíním, že s pojmem "deprese" bojuju už přibližně od dvanácti, v patnácti jsem chodila k psycholožce ale díky zlepšení (dočasnému, jak se zdá) jsme mé návštěvy ukončili.
Teď ale... Nevím. Asi se nedá říct, že se to vše vrátilo v plný míře. Často mám ale - jak to říct? - hrozná nutkání, kterých se při nejlepší vůli nejde zbavit. Jako třeba zavřít to okno, jinak z něj vypadnu, nebo pocit jakéhosi odplouvání, ztrácení sebe sama a veškeré svojí vůle, chuti do čehokoli. Tyhle stavy nesnáším, protože v nich hrozně moc chci být sama (což ve sdílené domácnosti moc nejde a Hejkalovi leze na nervy, když se moc distancuju a ignoruju všechno a všechny kolem) a zároveň hrozně chci aby mě prostě někdo objal. Jenom to. A nepouštěl, protože pak by třeba mohl zmizet ten pocit pádu, odchodu, odplouvání, odletu,... Mizení.
To je o správné slovo. Mizení. Neodcházím, nepadám. Vytrácím se zevnitř, až do bodu, kdy nemůžu ani brečet, protože nezbylo nic, co by litovalo, co by smutnilo. Je to příšernej stav, obzvlášť když si matně uvědomujete, že tomu chcete zabránit. Ale není nic, co by mělo vůli. Prostě jen ležíte a - a co? Čekáte, až usnete? Kdo ví.
Ale teď k radostnějším věcem. Dneska jedu (po měsíci!) domů. A i když to původně vypadalo, že se s našima jen o hodinu či dvě minu, podařilo se mi to zaonačit tak, abych je viděla. Hrozně se na ně těším. Je to tak zvláštní - pamatuju si, jak jsem se před rokem dušovala, že mi chybět nebudou ani omylem a teď... Teď prostě chci domů, obejmout mámu, sednout si na sráz kus za panelákem a vdechovat ten Libereckej vzduch, kterej je tak moc jinej a tak moc známej, horskej, jizerkama vonící. Je v něm příměs Krkonoš, který jsou tak hezky blízko a zároveň daleko, příměs Českýho ráje a pískovce, ze kterýho jsou tamní skály. Taky je v něm závan borovic z lesů kolem Mácháče. Asi mi ty lesy trochu chybí. A nejen ty lesy. Tyhle myšlenky si ale nechci připouštět. Teď chci psát o věcech, ze kterých bych chtěla mít radost. Ne o těch, co mě rozesmutněj.
Teď ale... Nevím. Asi se nedá říct, že se to vše vrátilo v plný míře. Často mám ale - jak to říct? - hrozná nutkání, kterých se při nejlepší vůli nejde zbavit. Jako třeba zavřít to okno, jinak z něj vypadnu, nebo pocit jakéhosi odplouvání, ztrácení sebe sama a veškeré svojí vůle, chuti do čehokoli. Tyhle stavy nesnáším, protože v nich hrozně moc chci být sama (což ve sdílené domácnosti moc nejde a Hejkalovi leze na nervy, když se moc distancuju a ignoruju všechno a všechny kolem) a zároveň hrozně chci aby mě prostě někdo objal. Jenom to. A nepouštěl, protože pak by třeba mohl zmizet ten pocit pádu, odchodu, odplouvání, odletu,... Mizení.
To je o správné slovo. Mizení. Neodcházím, nepadám. Vytrácím se zevnitř, až do bodu, kdy nemůžu ani brečet, protože nezbylo nic, co by litovalo, co by smutnilo. Je to příšernej stav, obzvlášť když si matně uvědomujete, že tomu chcete zabránit. Ale není nic, co by mělo vůli. Prostě jen ležíte a - a co? Čekáte, až usnete? Kdo ví.
Ale teď k radostnějším věcem. Dneska jedu (po měsíci!) domů. A i když to původně vypadalo, že se s našima jen o hodinu či dvě minu, podařilo se mi to zaonačit tak, abych je viděla. Hrozně se na ně těším. Je to tak zvláštní - pamatuju si, jak jsem se před rokem dušovala, že mi chybět nebudou ani omylem a teď... Teď prostě chci domů, obejmout mámu, sednout si na sráz kus za panelákem a vdechovat ten Libereckej vzduch, kterej je tak moc jinej a tak moc známej, horskej, jizerkama vonící. Je v něm příměs Krkonoš, který jsou tak hezky blízko a zároveň daleko, příměs Českýho ráje a pískovce, ze kterýho jsou tamní skály. Taky je v něm závan borovic z lesů kolem Mácháče. Asi mi ty lesy trochu chybí. A nejen ty lesy. Tyhle myšlenky si ale nechci připouštět. Teď chci psát o věcech, ze kterých bych chtěla mít radost. Ne o těch, co mě rozesmutněj.
Dohnala mě potřeba něco změnit. Tak mám zase plamínkový vlasy.
Alfons, jó, Alfons. Ten Mi dělá velkou radost, pořád a stále.
Komentáře
Okomentovat